Patrick Ryan – Jak jsem vyhrál válku – Kriket

– úryvok –

Dva hlavní politické trny v patě pro mne byli Agro a Spiliu, dva černí drobní muži s tvrdýma očima, kteří vedli místní sekretariát komunistické strany ve Vysoké ulici 27. Byli rozhodnuti vyprovokovat krvežíznivé Brity k projevům tyranie, kterých by bylo možno využít jako záminky k porušení příměří. A my měli pod trestem smrti nařízeno chovat se k místnímu obyvatelstvu co nejlíbezněji a rozhodné jsme nestáli o to, aby se splnila Švédova proroctví. Nejdřív zorganizovali procesí s rakvemi zahalenými britskými vlajkami, obcházející kolem a kolem našeho hlavního stanu, malovali na zdi urážlivé řecké nápisy o Winstonu Churchillovi a konali každý večer na hlavním náměstí tábory lidu pod heslem Pryč s Angličany! Hluboce je skličovalo, když jsme na tyhle jejich zábavy pohlíželi s úsměvnou blahosklonností, a nechali jich docela, když jim jednou v noci vnikli na sekretariát nezjištění lupiči a ukradli jim všechny rakve, vlajky, barvy, štětky i megafony, kterých používali k hecování. Když se Agro a Spiliu usnesli, že snaha vyprovokovat nás k násilným činům ve vzplanutí vášně nemá žádnou budoucnost, uchýlili se ke studené vyčerpávající válce, ve které jejich hlavní taktikou byly věčné deputace. Každé ráno přesně v devět hodin čekala na mém úředním prahu nějaká uražená organizace. V řeckých deputacích je věcí cti, aby každý jejich člen individuálně vystoupil. U lidí, jejichž schopnosti diskutovat o politické vědě se vyrovná jenom jejich neschopnost uplatnit ji v praxi, zabraly tyhle individuální promluvy spoustu času. Než taková kompletní deputace přednesla své vášnivé stížnosti a než jsem na ně diplomaticky a mírumilovně odpověděl, trvalo zřídkakdy méně než hodinu. A když delegace odcházela, čekala vždycky už jiná, aby ji vystřídala – Výbor zaměstnanců městských prádelen a metařů protestoval, že Britové nevydávají zdarma košťata, jako to dělali Němci, potom si stěžoval Svaz spojených kovotepců, že nemají žádný kov na tepání, Sdružení mladých manželek projevilo nespokojenost s kvalitou zdarma přidělovaného sušeného mléka a s potížemi, které jim zhoršená kvalita působí při prodeji zmíněného artiklu na černém trhu, Národní společenství číšníků a kavárenských zaměstnanců požadovalo více paliva, aby šla elektřina celou noc, Liga socialistické mládeže předvedla jistého plně placeného soudruha, který byl od roajalistů oholen a obarven na modro, a zástupkyně Svazu atických matek, dovolávající se Boha, přivedly několik krásných dcer, o nichž tvrdily, že je Britové nedávno osvobodili od břemene panenství.

Třebaže členové deputací se mi měnili před očima, jak přicházela jedna za druhou, dvě konstanty zůstávaly – Agro a Spiliu. Uvedli každou skupinu, odfajfkovali si ji v černých notýskách a zůstali v pozadí, diskrétně sledujíce stranickou linii a zajišťujíce, aby každý řečník vyplnil přidělený čas. Zřejmě zamýšleli zahrnovat mě peticemi tak dlouho, až mi konečně dojde trpělivost a zamítnu nějakou oprávněnou žádost, vykopu někoho ze dveří a ze schodů, odmítnu výslovně přijímat další delegace nebo se dopustím podobné násilnosti, což Brity ukáže v jejich pravé podobě fašistických šakalů, reakčních hyen a imperialistických upírů. Přijímal jsem delegace společně se seržantem Transomem. Měl jsem za to, že dvoučlenný výbor předvede britskou demokracii v praxi a ochrání mě před jakýmkoli nařčením, že se v Dolii pokouším nastolit diktaturu. Měl jsem také pocit, že zkušenost v politickém vyjednávání seržantovi pomůže při jeho potenciálním vývoji v důstojnický kádr. Zpočátku jsme svým výřečným návštěvníkům naslouchali s trpělivostí Joba a laskavostí pana Pickwicka. První den ustavičného diplomatického jednání nám trpělivost vydržela až do konce, kdy jsme se pořád ještě strnule usmívali; druhý den nám zlatoústá řecká výmluvnost drásala uši jako celé sídliště zrezavělých vran, a česnekem prosycená atmosféra nám brala dech; a koncem třetího dne se Agro a Spiliu blížili k vítězství. Naše otcovské úsměvy se změnily v něco jako v rozšklebené pasti na myši. Naším vzorem se stával Simon Legree, krutý otrokář z Chaloupky strýčka Torna, a začínali jsme chápat Hitlera.

V polovině čtvrtého dopoledne seržantu Transomovi konečně povolily nervy. Po odchodu výboru Helénské společnosti mistrů pekařských a cukrářských, kteří sedmdesát minut požadovali, aby cukr na polevy byl dopravován přednostně před všemi britskými konvojí, praštil seržant Transom tužkou a nadával nepřetržitě půl druhé minuty. “… a jestli tyhle dva modrovousové s úskočnejma vočima přivedou těmadle dveřma ještě jednu delegaci, popadnu ty dva parchanty za flígr a vyrazím s nima vokno!”

V srdci jsem s ním souhlasil, ale jako důstojník a místní vojenský velitel jsem si ovšem nemohl dovolit přestat se ovládat. “Klid seržante,” řekl jsem mu. “Nesmíme ztrácet nervy. Stačí jediný projev násilí z naší strany a může být po příměří. Mír v Řecku za našich časů spočívá na našich bedrech.”

“Třeba v Řecku vo žádnej mír ani nestojej. Čtyřicet let tady žádnej neměli. Ještě jedno vodpoledne jako včera a můžou mě vodstěhovat do cvokárny!”

“A já budu potřebovat nový hrtan,” řekl Spiros chraptivě ztrhaným hlasem jako nějaký biskup, kázající na prérii. Ale Agro a Spiliu už uváděli další delegaci.

“Hlavu vzhůru, chlapci!” zašeptal jsem. “Nikdy neprojevujte slabost před nepřítelem!”

Seržant Transom seděl a něco si výhružně mumlal, zatímco Starobylý řád výrobců olivového oleje sáhodlouze vykládal o škodách, které britská střelba napáchala na sklizni oliv, o důvěrnostech, které si vojín Drogue dovolil k jisté jejich pracovnici nakloněné nad lisem, a o poklesu jejich přemrštěných místních zisků následkem dumpingových cen roajalistického oleje, dováženého do Dolie ze zázemí. Po pětačtyřiceti minutách přehnané artikulace požádali, abychom vydali vojenský edikt, který by zakazoval prodávat v Dolii olivový olej komukoli přespolnímu.

“Ačkoli vláda Jeho Veličenstva touží udělat všechno, co je v jejích silách, aby pomohla Starobylému řádu výrobců olivového oleje v Dolii,” řekl jsem, “a třebaže rozhodně odsuzuje sexuální nevázanosti, které si vojín Drogue dovolil k jedné věrné člence vašeho řádu, obávám se, že se nemůže podílet na žádném hospodářském opatření toho rázu, jaké navrhujete. Bylo by to hrubě nespravedlivé k obyvatelům okolních vesnic. Kde mají prodávat svůj olej, jestliže ne na trhu v Dolii? Vylučovat vesničany za účelem udržení vašich vysokých cen by odporovalo všem britským zásadám poctivé hry. Takhle se prostě kriket nehraje.”

V delegaci se rozhostilo tázavé mlčení. Dívali se nechápavě jeden na druhého.

“Kri-ket,” pípl někdo dvojslabičně.

“Kri-ket,” zamumlali všichni a rozehráli to slovo jako kastaněty. “Kri-ket… kri-ket.”

Snad to rozeznělo nějakou ozvěnu v paměti Dolianů; nějaký obchodní cestující jim třeba kdysi v taverně vykládal o hráčích kriketu na Korfu.

“Kri-ket,” opakovala sexuálně vyspělá lisovačka oleje v blankytných šatech. “Co je to prosím kri-ket?”

Vycítil jsem příležitost přejít z obrany do protiútoku. Využil jsem jí bystře jako Porcie v Benátském kupci a oplatil jim jejich vlastní mincí.

“Kriket,” spustil jsem, “je anglická hra, kterou hrají dvě mužstva po jedenácti hráčích. Hraje se na házecí dráze dlouhé dvacet metrů. Na každém jejím konci stojí tři tyčky osmašedesát centimetrů vysoké a vzdálené dvacet centimetrů od sebe. Každé ty tři tyčky tvoří branku. Kriket se hraje pálkou a míčem. Pálka je jako na jedné straně zploštělý kyj a nesmí být širší než deset a půl centimetru a delší než devadesát šest centimetrů. Míč je asi tak velký jako pomeranč, váží mezi sto padesáti pěti a sto šedesáti třemi gramy a povrch má z červené kůže. Kapitáni obou mužstev losují, aby rozhodli, která strana bude odbíjet jako první. Hra se zahájí tak, že dva hráči odbíječi strany stojí s pálkami před oběma brankami. Druhé mužstvo útočí a devět jeho hráčů se rozestaví v poli. Zbývající dva jsou házeč a brankář a zaujmou místa za oběma brankami. Házeč pak hází míčem od své branky na druhou branku. Jestliže její tyčky srazí, je odbíječ vyražen. Odbíječ brání pálkou svou branku před míčem. Odrazí míč do pole a devět hráčů v poli se ho pak snaží chytit. Odbíječi se mezitím mohou pokusit vyměnit si přeběhem místa před brankami a získat tím body …”

Pětatřicet minut jsem je se Spirosovou pomocí udržel tak zticha, že nemohli říci ani alfa, a probral jsem s nimi pravidla našeho národního rituálu, povinnosti rozhodčích, rozmístění hráčů v poli, základní taktiku a všeobecnou etiketu na hřišti i mimo hřiště. Agro v pozadí horečně šeptal, ale než se zmohl k protiútoku, jedna stará paní se přihlásila s otázkou.

“Kri-ket, kri-ket,” zakvokala. “Ten jeden hráč je sám ze hry. Jak to?”

Poskytl jsem jim dalších patnáct minut odborné terminologie, a mystérium funkcí obou kluzačů i obou číhačů je tak zaujalo, že odešli bez další zmínky o konkurenčních výrobcích oleje. Jejich jemně povrzávající udivený šepot “kri-ket… kri-ket” odševelil ulicí jako sbor cikád na výletě.

Jako další deputace přišlo čtrnáct členů Federace malířů pokojů. Jejich mluvčí třímal jako odznak svého úřadu malířskou štětku a požadoval, aby vojenský transport přivezl zásoby vápna z opuštěného vládního skladiště. Bez okolků a bez servítku jsem mu hodil udici.

“To bohužel nepůjde. Takhle se prostě kriket nehraje.”

“Kriket?” opakoval a podrbal se štětkou ve vousech. “Co je prosím kri-ket?”

“Kri-ket,” drmolil jsem jako průvodce turistů, “je hra mezi dvěma mužstvy po jedenácti hráčích. Hraje se na házecí dráze dlouhé dvacet metrů mezi dvěma brankami ze tří tyček osmašedesát centimetrů vysokých a vzdálených dvacet centimetrů od sebe. Kriket se hraje pálkou…”

Při téhle repríze jsem už měl fakta urovnaná a držel jsem jim jednotvárně plných pětačtyřicet minut přednášku, zatímco přede mnou stáli a střídavě otvírali a zavírali ústa jako handicapované zlaté rybičky. Seržantovi Transomovi to ohromně zvedlo náladu, ujal se slova sám a dobrých dvacet minut vykládal o způsobu bodování a analyzoval vědecky metodu házení. Než Agro a Spiliu dostali malíře pokojů ven, tlačily se už na schodech další tři delegace, o hodinu zpožděné, a vzpurně řečtily.

Jako příští přišel na řadu Svaz dopravců a speditérů, kteří si stěžovali, že je vojenští šoféři připravují o obchody.

“To by vůbec nebylo fér,” řekl jsem. “Tak se kriket nehraje.”

Oba pořadatelé zuřivě zasyčeli a nikdo se nezeptal, co to ten kri-ket je.

“Kdyby to naši šoféři dělali,” pokračoval jsem, “nebyla by to rozhodně poctivá hra.”

“Jaká hra?” zeptal se jeden zmatený mechanik.

“Kriket!” vyrazil jsem pohotově. “To je hra, kterou hrají dvě mužstva po jedenácti hráčích. Hraje se na házecí dráze dlouhé dvacet metrů mezi dvěma brankami ze tří tyček osmašedesát centimetrů vysokých a vzdálených dvacet centimetrů od sebe …”

Opakoval jsem jim celou přednášku, hodinu a čtvrt vysoké kriketové vědy, a když jsem se dostal k rozdílům mezi odstavením, vyražením, chycením a doběhnutím odbíječe, vyvlekli je jejich dva organizátoři násilím.

Tím taky skončily úřední hodiny a další deputace musely počkat do zítřka. Přes noc byly náležitě zpracovány, a když ráno nastoupil Dolijský dělnický pěvecký kroužek, všichni drželi ostražitě jazyk za zuby. Zkoušel jsem to na ně s kriketem i s poctivou hrou, ale nikdo mi na to neskočil.

“Když se britští vojáci můžou v sobotu večer opíjet a zpívat,” zeptal se hluboký bas, “proč nemůže řecký lid pochodovat v neděli večer po náměstí a zpívat Rudý prapor?”

“Todle teda,” řekl seržant Transom, “je vopravdu záludná votázka. Hotová faleš.”

“Fa-leš? Co je prosím fa-leš?”

“Záludnej míč v kriketu. A kriket je hra, kterou hrajou dvě mužstva po jedenácti hráčích na házecí dráze, dlouhý…”

Odříkal jim celou lekci a já přidal několik historických poznámek o vynikajících hráčích kriketu, než jsme je propustili.

Příští várku jsem nachytal za necelou minutu prohlášením, že jejich argument mé zastihl v postavení s nohou před.

“S nohou před čím, prosím?”

“Před brankou. Jako při kriketu, což je hra mezi dvěma mužstvy po jedenácti hráčích …”

Oba komisaři vyčerpaně vodili dál čerstvé deputace, ale ať to hráli jak hráli, nakonec jsme se vždycky dostali ke kriketu.

Jestliže žadatelé vzdorovali mým známým gambitům, nalákali jsme jejich zvědavost na nové – vhodnými zmínkami o přebězích na házecí dráze nebo o rozdílu mezi zadákem a zadním hlídačem. Zrovna před svačinou tohoto druhého odpoledne mé sportovní instruktáže Agro a Spiliu hodili ručník do ringu. Vyslechli náš monolog po jedenácté a prostě už nemohli dál. Dorazila je patrně i moje nedbalá nonšalance, s jakou jsem přednesl poslední tři lekce, taky se rozneslo, že v mé kanceláři neuslyší nikdo nic jiného než hotovou kriketovou Iliadu, takže už do svých deputací nikoho nenaverbovali.

Učili jsme ten večer po svém triumfu hrát Spirose zelenou louku, když za námi vtrhl zároveň Švéd i madam.

“Dneska to bude!” burácel Švéd. “Viděl jsem je houfovat se v horách. Tisíce a tisíce s kanóny a puškami a s nabroušenými kudlami! Dneska v noci určitě přijdou podřezat všem krky!”

“Má pravdu, pane kapitán!” vřeštěla madam. “Ten Iliu, co mi hraje piáno, byl dnes navštívit jeho bratra Tasos, a ten mu pověděl, ať dnes nechodí na ulici, protože ELAS přijde zabít Angličany!”

Spiros vzhlédl od svých karet. “Nikdo se nemusí bát,” prohlásil. “Ať ELAS přijdou! Promluvíme si s nimi. Ještě rádi se vrátí zpátky do hor. Pan poručík Goodbody jim poví, co je kri-ket.”

“Kri-ket?” opakoval Švéd. “Co je to kri-ket?”

“Kri-ket,” spustil Spiros, “je anglická hra mezi dvěma mužstvy po jedenácti hráčích. Hraje se na házecí dráze…”

Nikdy jsem nezjistil, jestli Iliu oddíly ELAS varoval i před přednáškou o kriketu, která by je mohla čekat. Ale fakt je, že té noci nepřišly, a za týden jsme dostali rozkaz, abychom se vrátili tryskem do Atén. Když jsme vyjížděli z Dolie, na náměstí stavěli kriketové branky z olivových větví. Dělnický pěvecký kroužek hrál v poli, Agro a Spiliu dělali rozhodčí a první odbíječi Spojené odborářské jedenáctky se oháněli na jedné straně zploštělými herkulovskými kyji, které však zřejmě nebyly širší než deset a půl centimetru a delší než devadesát šest centimetrů. Což jenom dokázalo, jak jsem zdůraznil seržantovi Transomovi že britská armáda má nakonec vždycky pravdu. Náš opakovací rekreační výcvik v kriketu na horoucí skále sektoru F 27 přece jen nebyl žádným bláznivým vojenským marněním času.

 

Napísal Patrick Ryan v knihe Jak jsem vyhrál válku.

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s